Žitníková dál v čele zdravotnických odborů

V. M., PRAHA – Uplynulý týden volili členové Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče nové vedení. V čele organizace opět usedne Dagmar Žitníková (51), s níž se pacienti dříve setkávali také v meziříčské nemocnici a na tamní záchrance. Týdeníku Jalovec poskytla také exkluzivní rozhovor – viz. níže

Více v tištěné podobě týdeníku Jalovec

Rozhovor s Dagmar Žitníkovou

Po čtyřech letech jste byla znovu zvolena do funkce předsedkyně OSZSP ČR, co to pro vás znamená?

„Opětovné zvolení předsedkyní Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče České republiky bylo pro mě osobně především oceněním práce. Samozřejmě, že jsem měla radost z výsledku, ovšem s pozicí odborového předáka jsou spojena především očekávání, práce a zodpovědnost. A také je nutné férově říci, že ne vše se podaří. Stává se, že máte tvrdě odpracováno a jste přesvědčeni, že váš cíl je na dosah, a pak přijde politické rozhodnutí a můžete začít od nuly znovu. Konkrétním příkladem bylo například ministrem zdravotnictví Hegerem slíbené zvýšení platů zaměstnancům ve zdravotnictví. Pan ministr Heger dal na základě argumentů odborů veřejný příslib, že zvýší platy o 10 %. Z deseti procent bylo po několika měsících 6,25 % a ani tento závazek nebyl ve většině nemocnic naplněn. Ovšem ministr tvrdil, že peníze na zvýšení platů nemocnicím poslal. Na jednáních jsme strávili snad stovky hodin a výsledek? Nemocnice na ekonomických datech doložily, že nejenže nedostaly peníze na zvýšení platů, ale v celkových částkách dostaly za péči o pacienty méně než v předchozím roce a pan ministr přesto dál tvrdil opak. Slib vyvolal očekávání a jeho nesplnění mělo důsledky všude. Zaměstnanci byli rozčarováni, že nic nedostali, lidé se v době krize zlobili na zdravotníky, že se jim jako jediným zvýšily platy, přitom opak byl pravdou. A odbory? Při snížení plateb nemocnicím hrozilo, že se začnou rušit nemocnice. Odbory musely vyhodnotit priority. Nemocnice jako takové dostaly přednost před platy. Jednáním a protesty jsme se spolu s řediteli nemocnic snažili udržet dosavadní síť nemocnic a to se podařilo. Zabránilo se zrušení 30 nemocnic, které by znamenalo propuštění tisíců zaměstnanců a omezení péče pro statisíce pacientů.“

Co za dobu svého působení na postu předsedkyně OS považujete za svůj největší úspěch?

„Mimo zastavení rušení nemocnic, které bylo nejzásadnější, neboť by mělo nedozírné následky jak pro pacienty, tak pro zaměstnance, považuji za velmi zásadní, že se podařilo od 1. listopadu letošního roku zvýšit platy pro zaměstnance a zvláště pro pracovníky v sociálních službách a že se od 1. ledna zvýší platy a mzdy zaměstnancům v nemocnicích. Každá práce je velmi důležitá, ale péče o nemocné, seniory, zdravotně postižené se nedá dělat bez toho, aniž by do této práce vložil člověk kus sebe. Zvýšení platů přichází po 5 letech a není asi úplně tím, co by si lidé představovali, ale je alespoň první vlaštovkou a výzvou, aby příští rok přišlo znovu. Nic ovšem není bez práce a cesta, která je před námi, není jednoduchá. Na zvýšení platů a mezd musí dostat zařízení peníze a to se v sociálních službách podařilo, o zdravotnictví se jedná.“

Působila jste v Nemocnici Valašské Meziříčí a později u místní zdravotnické záchranné služby, kdy jste skončila a jak na léta strávená ve Valmezu vzpomínáte?

„Na záchranné službě jsem skončila v 7 hodin ráno 31. 12. 2005. Do práce na odborech jsem nastoupila 1. ledna 2006. Byl to obrovský rozdíl. Práce v nemocnici a na záchrance je náročná, ale smysluplná. Každý má v té práci své místo, všichni ví, co je nutné udělat, a udělají to. Při jednáních, která vedu kvůli zlepšení životních, pracovních a mzdových podmínek našich členů a zaměstnanců velmi často slyším, že naše požadavky, názory a postoje jsou správné. Nicméně ‚objektivní podmínky‘ prý brání naplnění toho, co by bylo pro lidi prospěšné. V odborech nezbývá nic jiného, než vysvětlovat, argumentovat, dokládat a jednat a ani teď nemáte zajištěno, že se stane to, co je logické a pro většinu přínosné. Ale člověk nesmí házet flintu do žita a jak říká moje kamarádka ze záchranky: co ťa nezabije, to ťa posílí. Takže když něco nevyjde napoprvé, zkusíme to v odborech znovu. Léta strávená v nemocnici a na záchrance mezi kolegy a kamarády, patří k těm nejhezčím v mém životě. Domů na Valašsko se vracím, kdy to jen jde. Mám tady rodinu, kamarády a kolegy. Když je mi ouvej, stačí někomu z nich zavolat a to, co bylo úplně černé, třeba zešedne a život je s trochou našeho jadrného valašského humoru a přímosti snesitelnější a hezčí.“

Jak z pozice předsedkyně OS hodnotíte postavení zdravotnického personálu na Valašsku a kvalitu zdejší poskytované péče?

„Vzhledem k tomu, že jsem měla možnost porovnat v posledních letech kvalitu péče nejen v České republice, ale také v zahraničí, tak si myslím, že se nemáme za co stydět. Naše nemocnice jsou přístrojově vybaveny mnohdy lépe než nemocnice v Rakousku, Německu, Anglii. Náš systém záchranné služby je naprosto unikátní a propojení s nemocnicemi exkluzivní. Nastavení převozu pacientů s infarkty, mozkovými cévními příhodami nebo po těžkých úrazech do specializovaných center nemá v Evropě konkurenci. Problém je v postavení zdravotníků a zaměstnanců nemocnic. Tady má naše společnost obrovský dluh, a to nejen v platech. Zdravotníci jsou přetěžováni, roste administrativa. V Rakousku je na stejný počet pacientů jako u nás dvojnásobek personálu. Jedna sestra na noční směnu na oddělení, která je u nás běžná, je pro rakouskou či německou nemocnici absolutně nepřípustná. Dostatečný počet personálu v nemocnicích je zárukou kvalitní péče pro pacienty a také základní podmínkou pro kvalitní práci zaměstnanců. Dostatek personálu v nemocnicích je velkou výzvou pro odbory a pro mě osobně jednou ze základních priorit.“

Děkujeme za rozhovor