6. Balkánské filmové návraty – rozhovor s dramaturgem Jiřím Fialou + PROGRAM

Od pátku 9. do soboty 10. října proběhne ve vsetínském kině Vatra 6. ročník festivalu Balkánské filmové návraty. Jaký bude, jsme se zeptali jeho dramaturga Jiřího Fialy (na snímku). Program najdete pod článkem.

Do kina Vatra opět po roce zavítá festival Balkánské filmové návraty. Jaké je jeho letošní zaměření?

„V letošním, již šestém ročníku Balkánských filmových návratů se budeme pohybovat po dvou liniích. V pátek a v sobotu přes den zavedeme diváky do Makedonie. Makedonskému filmu jsme se věnovali již na jaře v programu Vsetínského filmového maratonu, ve kterém jsme představili zejména současnou makedonskou filmovou tvorbu. Protože jsme ale získali práva na promítnutí několika skvělých starší filmů, rozhodli jsme se je uvést v rámci Balkánských filmových návratů. První, rozsáhlejší část programu, tak bude věnována třem nejvýznamnějším makedonským tvůrcům 20. století – Stolemu Popovovi, Brankovi Gapovi Ivanovskému a Ljubišovi Georgijevskému. Sobotní večer je zasvěcen srbskému režisérovi Srdjanovi Karanovičovi. Toho lze považovat za jednoho z nejlepších jugoslávských, resp. srbských režisérů vůbec.“

Na programu je devět snímků. Můžete nám je ve zkratce popsat, který z nich byste vy osobně doporučil?

„Přestože uvedeme filmy staršího data vzniku, domnívám se, že všechny mají potenciál oslovit diváky napříč generacemi. Myslím, že mnozí budou velmi překvapení jejich aktuálností. Např. Popovovo Tetování popisuje strhujícím způsobem zneužití moci představiteli systému. Tento snímek patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co bylo na Balkánském poloostrově natočeno. Karanović zase ve svém netradičním romantickém dramatu Zatím bez dobrého názvu poukázal již v roce 1988 na problematiku soužití dvou hlavních etnik v Kosovu a po zhlédnutí Georijevského akčního historického dramatu Republika v plameni si uvědomíme, jaké oběti muselo přinést křesťanské obyvatelstvo Balkánu, aby se osvobodilo od nadvlády Osmanské říše a islámu. Pokud bych měl ale doporučit pouze jeden film, bylo by to asi Karanovićovo drama Jahody v krku, ve kterém se potká po letech skupina třicátníků a jejich večírek se promění v šílenou jízdu, při níž jde doslova o život.“

Balkánské filmové návraty jsou známy i tím, že pravidelně uvádějí snímky v české premiéře. Které z nich to letos budou a co všechno uvedení takového snímku obnáší?

„Do české filmové distribuce a do českých televizí se dnes dostávají filmy z Balkánského poloostrova spíše výjimečně. Nejinak tomu bylo i za minulého režimu, kdy Jugoslávie nepatřila mezi tzv. spřátelené země. I když máme v aktuálním programu tři snímky ze šedesátých, jeden ze sedmdesátých, čtyři z osmdesátých a dva z kraje devadesátých let, sedm filmů promítneme v české premiéře. Zbylé dva zažily svou českou premiéru před pěti lety rovněž u nás a my se k nim vracíme, protože je divákům můžeme nabídnout v podstatně lepší obrazové kvalitě. Uvedení filmů mimo klasickou distribuci není úplně snadná záležitost. Poté, co filmy vybereme do programu, musíme zajistit povolení k jejich projekci. O ta žádáme buď přímo producenty filmů (zejména u těch novějších) nebo v případě starších filmů, kdy studia, která filmy vyprodukovala, často dávno neexistují, režiséry či instituce, jež mají v daných státech archivaci filmů na starost. Např. povolení promítnout filmy Srdjana Karanoviće jsme dostali přímo od režiséra. Dalším úkolem je získat film na nějakém nosiči v použitelné kvalitě. Vzhledem k tomu, že v zemích bývalé Jugoslávie není digitalizace filmů tak daleko jako u nás, bývá to někdy docela dobrodružství. Posledním úkolem je filmy přeložit a nachystat titulky.“

Část programu bude věnována sedmdesátinám srbského režiséra Srdjana Karanoviče. Můžete nám ho ve zkratce představit? Dorazí osobně na festival?

„Závěrečnou třetinu semináře jsme věnovali režiséru Srdjanovi Karanovićovi, který patří podle mého názoru k nejvýraznějším jugoslávským, resp. srbským filmařům historie a jeho filmy snesou srovnání s díly nejuznávanějších světových tvůrců. Přichystat mu u příležitosti jeho listopadových sedmdesátin alespoň skromnou filmovou retrospektivu jsem cítil téměř jako svou povinnost. Zvláště když uvážím skutečnost, že oproti filmům Kusturici a Paskaljeviće, se kterými je řazen do tzv. pražské školy jugoslávského filmu (tito režiséři vystudovali na přelomu 60. a sedmdesátých let pražskou FAMU), mají jeho filmy na českých filmových serverech podstatně méně hodnocení. Jsem rád, že můžeme přispět k popularizaci jeho filmové tvorby v Česku – ona si to opravdu zaslouží. V minulosti se nám podařilo do Vsetína přivést několik velkých osobností balkánského filmu. To bylo ale vždy u příležitosti Vsetínského filmového maratonu, který je rozsahem a hlavně rozpočtem větší akce než Balkánské filmové návraty. S Karanovičem se proto v sobotu setkáte pouze prostřednictvím jeho tvorby.“

Co všechno krom samotných filmových projekcí připravujete pro návštěvníky festivalu?

„Pro nás je strašně důležité vytvořit v kině příjemnou až domáckou atmosféru. Proto se snažíme nabídnout také prostor a čas pro oddych, posezení a diskusi, která je nejpříjemnější u dobrého občerstvení. Filmovým programem se divákům staráme o duchovní rozvoj, nezanedbáváme však ani ostatní potřeby . A protože se informace o balkánské kinematografii nezískávají úplně jednoduše, vydáváme pro návštěvníky festivalů také obsáhlé brožury s popisy filmů a dalšími souvisejícími informacemi.“

Jak vypadá organizace takového festivalu a kdo všechno se kolem ní pohybuje. Kolik zabere času, kdo vybírá filmy, kolik peněz festival stojí a kolik diváků byste potřebovali, aby byla akce takříkajíc na svých?

„Především musím zdůraznit, že celý tým, který festival chystá, to dělá dobrovolně, bez nároku na odměnu, čistě z lásky k filmu. Jádrem tohoto týmu jsou členové výboru Filmového klubu Vsetín. Pomáhají nám naši přátelé, manželky, známí. Spolupracujeme s desítkou překladatelů, ze Vsetína a okolí, ale i s dalšími z různých koutů republiky, včetně několika rodilých mluvčích. Příprava akce nám trvá zpravidla půl roku. Nejvíce času zabere sestavení dramaturgie – dá se říci, že nepromítáme žádné „zajíce v pytli“ a než sestavím dramaturgii festivalu (tu mám totiž na starosti já), vidím několik desítek dalších filmů. Samozřejmě v původním znění. Nejnáročnější je pak zajistit povolení k projekci a sehnat samotné filmy. K tomu máme naštěstí velmi ochotné spolupracovníky. Většinou pracujeme s DVD popř. Bluray disky, u kterých jsme schopni vložit titulky přímo do filmu. Promítali jsme ale mnohokrát také z klasických filmových kopií, které jsme zapůjčili v archívech v Česku, na Slovensko nebo přímo na Balkáně – u těch bylo nutné titulky manuálně odklepat pomocí druhého projektoru pod plátno. Co se týká rozpočtu akce, tak ten je velmi skromný. Díky tomu, že všichni pracují pro festival zdarma a také náklady na půjčení filmů se nám daří minimalizovat, jsme schopni akci, která by jinde stála stovky tisíc, udělat o řád levněji. Balkánské filmové návrty se nám většinou daří pokrýt ze vstupného. U Vsetínských filmových maratonů, kdy se snažíme přivést zajímavé hosty, děláme více překladů a větší je i propagace, pokryjí peníze ze vstupného asi třetinu rozpočtu.“

Ještě k samotnému festivalu. Co vás vlastně vedlo k tomu zaměřit se právě na balkánskou kinematografii? Které země už jste v rámci návratů představili a které se představit chystáte? Jaké jsou vaše tři nejoblíbenější balkánské filmy?

„Jedním z důvodů proč se zaměřit na kinematografii zemí Balkánského poloostrova bylo to, že v České republice žádná podobná přehlídka neexistuje. Pořádaly se zde festivaly asijského, severského, polského či ruského filmu, ale Balkán jsme začali dělat až my. A právě kvůli takové jedinečnosti máme šanci přilákat do Vsetína i diváky ze vzdálenějších koutů naší republiky či ze Slovenska. Pokud bychom se zaměřili na filmy, které mohou diváci vidět i jinde, tak by se něco takového určitě nepodařilo. Na to je Vsetín příliš daleko od centra. Jinak mne osobně Balkán zajímá již poměrně dlouho – dříve jsem tam jezdíval do hor, později se přidal zájem o kinematografii a vůbec o veškeré dění v tomto mnohonárodnostním, multikulturním kotli. Jednotlivé země balkánského poloostrova představujeme hlavně prostřednictvím Vsetínských filmových maratonů. V rámci jejich programů jsme se již věnovali kinematografiím Slovinska, Rumunska, Makedonie, Bulharska, Srbska, Chorvatska a Černé Hory. Na příští duben chystáme festival zaměřený na Bosnu a Hercegovinu. Přestože jsou letošní Balkánské filmové návraty ze dvou třetin složeny z filmů makedonských tvůrců, zaměřujeme tento festival většinou spíše tématicky. Jeden ročník jsme např. věnovali herci a režisérovi Ljubišovi Samardžičovi, jiný nesl podtitul Filmové reflexe válečných událostí v Jugoslávii. No a které jsou mé tři nejoblíbenější balkánské filmy? Určitě bych mezi ně zařadil film Pěkné vesnice pěkně hoří srbského režiséra Srdjana Dragojeviće. Na další dvě místa mám asi 30 adeptů. Mezi ně rozhodně patří Karanovičovy snímky Jahody v krku a Zatím bez dobrého názvu, které můžou všichni návštěvníci Balkánských filmových návratů vidět v kině Vatra Vsetín v sobotu 10. října večer.“

Za rozhovor poděkoval Jiří Koňařík